(Poezie osobních potřeb, 18.1.2009)
Tuctový snílek odloživ své zkomolené ideje,
přistoupil zlehka k oknu,
mezi prsty doutnající manu, co i bardskou píseň zapěje,
tak rád se halil ve tmu!
Pak zaječím pohledem
přejel čerstvě zasněženou zem.
Zkoprněl, užasl nad svým rozumem,
vždyť celá zem, přikryta je hábitem.
Mrazivá mlha; v ten raní čas;
pomerančová světla rozsvítila,
křídla jim přiřknul sám ďas.
Tou mlhou troufale paprsky vystrčila.
Snílek příliš omámen, čarovným many kouřem,
si ohmatává zrak. Je noc!
On však zří, jak za poledních mračen,
jen do zrzava, oranžově. DOST!
Tu z chlumů hustých predátor v mžiku vyráží,
ladný ocas, hbité tlapky, bílé břicho;
to ohnivá dáma s elegantní vizáží
a za ní druhá nepřerušíc kradmé ticho.
Zkrs osadu klouzají s tak falešnou kuráží.
Snad za potok již dobíhají,
tam snílka už si neváží
a uštěpačně se mu smějí.
Oni jen pořádně štěkat neumějí,
tak jako jezinky hulákají.
Dech se v chladu tají;
při poslechu nočních orgií.
Padne ticho. Krajina zbystří.
Jen nenadále hravé liščí hejkání
pronikne blíž jako ostří
a mění se v křik babizny prosíc o slitování.
Volná družka se loučí pláčem,
smutně prchá do lesů
a zvuk, jenž mohl být dětským smíchem,
je nářkem páru ryšavců.
Zrzka ocelovou tlamou lapená
hraje v kostky o život,
čerstvou krví bedra zbrocená,
strach v očích; A je TROP!
Světlonoše pohasly, nový den se probouzí
prosycený nádechem, bez jakýchkoli iluzí.
