(Poezie osobních potřeb, 27.8.2009)
Chlupatý mladík mezi betonovými zdmi ležel.
Jen na matraci; být užitečný toužil.
Celé dny na stropní pár kabelů hleděl,
každou noc se do tmy nořil.
Lokiho dary ukradli mu cit,
jež rozliší skutečnost od smyšlených absurdit.
Oděn kabátem fantazie,
blázínek vstal,
nemaje kapes, zašmátral v nich směle.
Démon žárovku mu daroval.
Křivé vnímání a zhoubná euforie
nutí slabocha, aby se Lokimu poklonil,
s pocitem bezpečí, že dobře žije,
na svou poslední cestu vyrazil.
Na žebřík šplhá pyšný tvor,
vítězně žárovku pojí s kabelem.
Místo světla cití křečovitý vzdor.
Děsivý hrom burácí pokojem.
Smažený muž trpce zaplakal,
už nezmění počátek všeho,
kdy s démonem pouze flirtoval
a nechápal, že sází vlastní tělo.
Dávno stal se Lokiho otrokem.
Teď drcen jest božím kladivem.
A chorá mysl opojena úskokem
se zbaběle vzdává před bojem.
Mocný Thor neodpouští hloupým bytostem,
s dušemi prožranými temnotou.
Ti, bez varování, rozprášení jsou!
Vlastní vinou, intrikou a Lokiho sladkou hrou.
