drobná tanečnice, věkem mírně nad dvacet,
klepe mi na dveře, nervózně pohrává si s kabelkou.
Každou svou návštěvou nutí mě utrácet.
Znaveně reflexní úsměv tvářičkou nahodí.
Vstoupí. Pak očima temnoty okolní světlo vysaje.
Více jak dekádu ve dne ven nechodí.
O jejím jménu tvrdí se, že noci upije.
Svý botice s podpatkem si nikdy nezuje,
Nadšeně chlubí se směněnou blůzičkou,
do křesla proklatě ladně zapluje,
její ruce jsou pařáty s průsvitnou kůžičkou.
Přesto má v sobě něco z té trójské Heleny.
Pozlátkem předmětů se opije do pocitu pohodlí.
Toť rozmar snílka, dítěte bez paměti a bez viny.
Ona Je krásný květ v rozpuku, ač lehce povadlý.
Na to však neslyší, nechce a nevidí, že marní hodiny.
Vyslechnu křivé historky ze světa chaosu.
Na okamžik zahlédnu střípky zubožené duše,
jež po celou věčnost bičuje pocit samoty a strachu,
výměnou za pár slastných chvil tělesné rozkoše.
Padlé odvaze a sebeúctě před lety vytesala sochu.
vypráví o bezpráví tak, že omílá líbivá klišé.
Nechám ji převahu, pousměju se trochu,
a polituji bytosti, co uvíznou ve spárech té vyschlé duše.
