(Poezie osobních potřeb, 10.9.2010)
Stydlivě halená do roušky tmy,
má víla snů, jež culí se před svítáním.
Šeptám ji do ouška všechny své sny.
Ale s prvním paprskem světla odejít musím.
Horkou dlaní přetvářím svou Veru Ikonu;
v šelmu, v múzu, v bohyni.
Ňadra i líce jí žhnou barvou tmavého rubínu
Já stal se kořistí, ona - lovkyní.
A každý nádech stupňuje naši proměnu.
Jeden pohyb a já, Fénix, umírám plamenem,
pod svou vládkyní, okouzlen pohledem.
Mysl čistou, klidnou jak vodní hladinu.
Za okamžik znovu jiskrou chtíče zaplanu,
řka: "Ještě jednou než vyjde slunko.";
"Ležmě v obětí!"; svých tužeb oběti,
dopřávajíc si tělních tekutin výměnu,
s krystalickou myslí nestárnoucích dětí.
s krystalickou myslí nestárnoucích dětí.
