(Poezie osobních potřeb, 10.2.2010)
Mocný býk s bujnou šíjí nozdry agresivně krčí.
Dupe, funí, své rudé oči v sloup obrací.
Za ním silueta atleta třímá v rukou chladné kopí.
Mohutný samec zběsile všemi směry hledí,
poprvé ve vlastním labyrintu slepě bloudí
a marně dumá, proč smysly se mu nevrací.
Lidský sok býkův hřbet obratně přeskočí a zabodne své kopí.
Bez slitování posílá vola na cestu věčných nocí,
Do Tartaru, kde stíny legend smutně oči klopí?
Přes řeku Styx přívozem, v hodnotě dvou mincí?
Minotaurus bezmocně znehybněn na lopatkách leží,
Vědomí se pokorně v temném tichu ztrácí
poslední chvilky bájné chiméře neúprosně běží.
A sladce rozmělněné ego už nepojme tělesné závaží.
V kaluži krve se životní síla býka kvapem vytrácí.
Vítěz, mladý atlet, svou chvilku slávy po dlouhá léta střeží,
Vítěz, stařec, s vybledlou kůží se k labyrintu časem navrací,
pln křivd, zpytovat svědomí se v posledních dnech snaží,
i přestože býkovi dopřál jen vteřiny na stejné procesí.
Slepé srdce muže se neustále v hlubinách času topí.
Stařec jako kdysi vůl své nozdry dnes vypjatě krčí.
Oddychuje. Srdce mu zrychluje. A on náhle pocítí bodnutí kopí.
Tělo padne a ego křikne, že dvě mince mu převoz zaručí.
Pospíchá tedy k řece, ale cestou, co nikdy neskončí.
Je to jen Hádova iluze. Občas rád nováčky vytáčí.
