Já jako pes, každý jarní den,
ocasem hravě vrtím si a těším se ven.
Tam pachtím se stále jen za pachem všech fen.
Tolik mi voní. Nikdy jím nebudu nasycen.
Stoupnu si na zadní a převrhnu svíčku a svícen,
v němž hořel a doutná mé etiky plamen,
který vždy ukazuje cestu a nemůže být nikdy uhašen.
Tělo sytí ryzí realita. Do víru rytmu jsem vtažen.
Zrychlený dech, slast a dráždění se slili v bdělý sen.
Podvraťák, jenž dekadencí a perverzí byl uchvácen,
Úpadkem a strachem ze smrti zůstávám rozpolcen.
Tak ukájím své choutky na skupině pouličných panen.
Stydím se. Ale zaběhnu se, zapomenu a žiju bdělý sen.
Pak bojím se. Zmatený a unavený chci být polapen.
Pes však nejsem. Zkamením v přitomnosti krásných žen.
Odzbrojen neznámým strachem, rozhodování neschopen,
většinou odcházím s lítostí bez trofejí a cen.
Protože pravý moment zůstane váháním promarněn.
Neschopnost, díky které nejsem pošpiněn, má daleko ke cnostem.
Býti psem, uléhám vyčerpán a spokojen.
Netoužím být osvícen. Instinkt a život, je můj Zen.
Diachronní soud mě nečeká. Jsem oproštěn všech břemen.
Usínám, naplněn vzpomínkou na sevření těch mladých stehen.
Býti psem, spím a sním si svůj černobílý sen,
jenž vykresluje stále tento jarní den.
