(Poezie osobních potřeb, 9.2.2010)
Olizuje mě studený jazyk časně z rána,
ledové rampouchy prská mi do tváře.
Ničeho nedbám. Já poslouchám jiného pána,
skrývá se hluboko, dělá mi faráře.
Radost mysli byla mi se svítáním dána,
já bláhově modlím se u svého oltáře.
Odolnost těla bývá nockami vyčerpána.
Můj pán je měňavec, dělá i hrobaře.
Mrazivá mlha snesla se na cestu.
Zahlédnu kusy, cáry zabité srny
Vzal jsem si kdysi špinavou nevěstu,
jež s láskou zastlala mne mezi drny.
Slza mi ukápla, když oblékal jsem vestu.
Čeká mě pustina a písčité duny.
Potím se, jak blížím se k osudnému městu.
Má duše bouří se, nabývá na síle přílivové vlny.
Nevolky vystoupím z povozu do šedivé ulice.
Konec své výpravy přehlížím se strachem
Pocítím bolest, svalím se, žeru prach silnice.
To lapiduch složil mě zkušeným úderem.
Kazajka a ztráta svobody trápí mě velice,
Temný pán nedá se, prostoupil zrcadlem.
Já podivně zlomený odcházím do malé světnice,
Já podivně zlomený odcházím do malé světnice,
kterou po roce pokorně nazval jsem domovem.
