Poezie osobních potřeb

Povadlý Narcis

2011-07-20T00:00:00.004+02:00

Narcis se zrcadlovým obrazem - obcující zajatci.
Jejich mdlá mysl se dávno hojit nedovede,
jejich vlastní rozkoš vytlačila upřímné radosti.
To dekadence bytosti do temných koutů z cesty svede.
Vůle buď lucernou, co osvobodí nás od páchnoucí lenosti.

Stává se mužem a se zájmem teorii svých rolí studuje
Poslední mladické dny prožije s úžasem, jak "sere si do huby".
Považuje to však za poslední prohranou bitvu se svým chtíčem.
On ztratil se ve vlastní a dobře promyšlené iluzi.

Dojetí prožívá jen s dívčím pláčem. Otupěl.
Ten chladný cynik je krutým a odporným monstrem.

Slib důslednosti vykřikne.
Doba pokusů již minula.
"Nechci ubližovat žádným bytostem
a jediná otázka tu zbyla."
-
"Zkrotim své pudové myšlenky s počátkem?"
-
A tak si tu otázku klade každý den s úsvitem.

Obchodní cestující

2011-04-13T19:19:00.008+02:00

Unavený stařec naložený ve vaně
pozoruje své zbídačené nohy.
divá se netečně skrz zkrabatělé dlaně;
žádný stařec; mladík s tělem mátohy.
Vytahaným pytlem nestydatě do vlastní lázně močí.
Uzarděně prdí a radostně naslouchá,
jak hlasitě pod vodou dardanely hučí.
On pokuřuje - Jeho mysl je prázdná - mlčí.

Tak nípe si uhry zatrženým nehtem.
Cigareta dohoří a s kruhem na hladině zasyčí.
Stoupající pára mlží zrcadlla zažloutlá dehtem
a masařka přerušena hromovým krakenem znovu zabzučí.

Smutný tulák pomalu sprchovou hadici kolem hrdla obtočí
podivně zavzdychá --- a --- teplou vodu dotočí.
Vždyť cestu má nejistou. A kdo ví, kdy opět smočí.

Jako pes

2011-03-30T08:00:00.002+02:00

Já jako pes, každý jarní den,
ocasem hravě vrtím si a těším se ven.
Tam pachtím se stále jen za pachem všech fen.
Tolik mi voní. Nikdy jím nebudu nasycen.

Stoupnu si na zadní a převrhnu svíčku a svícen,
v němž hořel a doutná mé etiky plamen,
který vždy ukazuje cestu a nemůže být nikdy uhašen.
Tělo sytí ryzí realita. Do víru rytmu jsem vtažen.
Zrychlený dech, slast a dráždění se slili v bdělý sen.

Podvraťák, jenž dekadencí a perverzí byl uchvácen,
Úpadkem a strachem ze smrti zůstávám rozpolcen.
Tak ukájím své choutky na skupině pouličných panen.
Stydím se. Ale zaběhnu se, zapomenu a žiju bdělý sen.
Pak bojím se. Zmatený a unavený chci být polapen.

Pes však nejsem. Zkamením v přitomnosti krásných žen.
Odzbrojen neznámým strachem, rozhodování neschopen,
většinou odcházím s lítostí bez trofejí a cen.
Protože pravý moment zůstane váháním promarněn.
Neschopnost, díky které nejsem pošpiněn, má daleko ke cnostem.

Býti psem, uléhám vyčerpán a spokojen.
Netoužím být osvícen. Instinkt a život, je můj Zen.
Diachronní soud mě nečeká. Jsem oproštěn všech břemen.
Usínám, naplněn vzpomínkou na sevření těch mladých stehen.

Býti psem, spím a sním si svůj černobílý sen,
jenž vykresluje stále tento jarní den.

Vzlyk lháře

2011-03-23T09:37:00.011+01:00

Proč psát básně, když jsem lhářem.
Prohrávám boj s démonem, jenž požírá mě lačně.
Zas bolí mě dásně a srdce mi puká žalem
nad ubohým životem, jímž mrhám tak slastně.

Osobní integrita rozpadla se v příběhu
Už jasně nepoznám lotra od hrdiny.
Já, prase bez vůle, z bahna ven nemohu.
Tíží mě pomeje, klesám na dno své bažiny.

Schránkou bez vášně, já čekám na osudovou chvíli.
Chiméra smrti sebrala mi odvahu ke všem činům.
Nic nechápaje, topím se v čase a ztrácím síly.
Jak kanárek v kleci, dávám sbohem svým dnům.

Jsem člověk. Nejsem bůh, nejsem ani zvíře.
Přesto s iluzí moci hynu ve vlastní díře.

Pomíjvým tvorem

2011-03-16T08:45:00.005+01:00

(15.3.2010)

S delším denním cyklem, unaven, jsem plný inspirace.
S novým jarním jitrem cítím své lidské probuzení.
S večerem, kéž dosáhnu klidu a tělesné hibernace.
S pocitem naplnění a dobrého dne oddám se aktu snění.

Lidská mysl svádí den za dnem marnou bitvu s časem.
Naší výzbroj tvoří vědomí a svoboda volby z poznaných možností,
jež stala se dvousečnou zbraní - výjimečně až krutým sokem.
Pokud jsem snílek a hledím často do minulosti s výčítavou zlostí.

Cesta harmonie je skryta ve smíru s faktem
že v lidské formě bytí jsem tvorem pomíjivosti.
Avšak zocelen pravidelným bojem, ne vždy vítězem,

jsem šťastný za zkušenost života s jeho chvilkami radosti.

Rvu se poctivě, jak nejlěpe dovedu. Někdy se zraním.
Ale už nemám strach žít. Žiju beze lži se sebou samým.

MDŽ

2011-03-08T23:59:00.014+01:00

Nechť k radosti tvého rodu
přispívá tento slavnostní den.
Buď svá již od Slunce východu,
Je Mezinárodní den žen.

Dopřej si duševní pohodu.
Láskou, kéž tvůj den je nasycen.

A na večer si zdvihni náladu.
Naplň svých i mých tužeb nádobu
a prožívej svůj sen.
Tak i každý další den.

Vy dali jste mužům svobodu,
nakousnutým jablkem, s důsledkem,
jež dovedl nás k odchodu - ze zahrady,
kde bloumal jsem bez cíle; ochočen.
Díky Vám už nejsem Božím mazlíkem,
ale bytostí s rozumem a životním údělem.
Žiju šťasten i nešťasten.
Jste dokonalým protejškem - mužskému rodu!

Noci Babího léta

2010-09-13T22:00:00.005+02:00

(Poezie osobních potřeb, 10.9.2010)

Stydlivě halená do roušky tmy,
má víla snů, jež culí se před svítáním.
Šeptám ji do ouška všechny své sny.
Ale s prvním paprskem světla odejít musím.

Horkou dlaní přetvářím svou Veru Ikonu;
v šelmu, v múzu, v bohyni.
Ňadra i líce jí žhnou barvou tmavého rubínu
Já stal se kořistí, ona - lovkyní.
A každý nádech stupňuje naši proměnu.

Jeden pohyb a já, Fénix, umírám plamenem,
pod svou vládkyní, okouzlen pohledem.
Mysl čistou, klidnou jak vodní hladinu.
Za okamžik znovu jiskrou chtíče zaplanu,

řka: "Ještě jednou než vyjde slunko.";
"Ležmě v obětí!"; svých tužeb oběti,

dopřávajíc si tělních tekutin výměnu,
s krystalickou myslí nestárnoucích dětí.

Jaro slav

2010-03-28T22:05:00.002+02:00

Když slunko své prstíky prvně protahuje,
když kdejaký dekolt hebká ňadra zdůrazňuje,

Tak jaro slav, slav ho bez obav!
Třeba na hlavu se stav,
přesto svět naplnil vášně pach.

Po sněhu, po zimě není památky.
Hladově řítíš se do hormonální pohádky.

Blažený opojen sny nesni.

Úd mezi dívčí stehna zabodni.
Teď každá vteřina zdá se fatální.

S mrakem občas sprchne, ty nezoufej.
Jarní proměny plnými doušky vychutnej.

Buď romantik, NE zbabělý sarkastik,

Otevři se a zahoď svůj kryt.

Jaro slav, vždyť jsi mlád a živ.
Nepřemýšlej, popadni nabízený kalich.

Na Ostych nehleď, buď divá zvěř.
Vychutnej si znovu rodící se svět,

Vše procítá. Toť přirozená proměna.

Věř, že někde rozkvétá i tvá žena.
V odvaze a momentu je skrytá odměna.

Slav jaro. Opíjej se novým cyklem.
Jsi sám sobě králem, sám sobě bláznem.
Věz, že každý nový den byl a je darem.

Dogy

2010-03-28T21:52:00.002+02:00

(Poezie osobních potřeb, 28.3.2010)

Osedlám dvě dogy,
dovezou mi drogy
abych nebyl grogy.

Ty mý divný dogy,
taky berou drogy.
Po večerech hrají šachy a pijí horký grogy.

Zlobí mě ty dogy, neposlušná psiska,
co vymazali vzpomínkové logy.

Když je čekám, tak ty dogy
spolu vedou dialogy
o škodlivosti mojí drogy
a v noci šeptají mi epilogy.

Mé dvě dogy, už servírují drogy.
Má mysl změnila se v katalogy.
Já tupě zírám na šachovnici,
prázdná křesla a dva šálky s grogy.
Celý život podvádím se monology.

Hřebínek noci

2010-03-13T10:24:00.004+01:00

(Poezie osobních potřeb, 9.2.2010)

Olizuje mě studený jazyk časně z rána,
ledové rampouchy prská mi do tváře.
Ničeho nedbám. Já poslouchám jiného pána,
skrývá se hluboko, dělá mi faráře.
Radost mysli byla mi se svítáním dána,
já bláhově modlím se u svého oltáře.
Odolnost těla bývá nockami vyčerpána.
Můj pán je měňavec, dělá i hrobaře.

Mrazivá mlha snesla se na cestu.
Zahlédnu kusy, cáry zabité srny
Vzal jsem si kdysi špinavou nevěstu,
jež s láskou zastlala mne mezi drny.
Slza mi ukápla, když oblékal jsem vestu.
Čeká mě pustina a písčité duny.
Potím se, jak blížím se k osudnému městu.
Má duše bouří se, nabývá na síle přílivové vlny.

Nevolky vystoupím z povozu do šedivé ulice.
Konec své výpravy přehlížím se strachem
Pocítím bolest, svalím se, žeru prach silnice.
To lapiduch složil mě zkušeným úderem.
Kazajka a ztráta svobody trápí mě velice,

Temný pán nedá se, prostoupil zrcadlem.
Já podivně zlomený odcházím do malé světnice,

kterou po roce pokorně nazval jsem domovem.

Chátra s elánem

2010-03-07T08:51:00.008+01:00

(Poezie osobních potřeb, 25.11.2009)

Místo aspika, snad brka,
místo hub, už žádný muka.
S radostí utíkej na luka.
Místo trávy, sleduj zprávy
a objev v sobě zase kluka!

Teď třese se mi ruka
a já říkám si, ať nefouká mi do ucha,
ať nejsem hubená mrcha.

Pak poleje mě kyslíková sprcha
Zahlédnu zkaženost svého ducha.
Vskutku ani strom neroste za sucha.

Tak přísný návyk si nepěstuj,
etiketu si nadšeně opakuj,
jako vidlák se v pohodlí neraduj.
Znovu vstaň, zatni pěst a bojuj!

Labyrint

2010-02-10T08:59:00.003+01:00

(Poezie osobních potřeb, 10.2.2010)

Mocný býk s bujnou šíjí nozdry agresivně krčí.
Dupe, funí, své rudé oči v sloup obrací.
Za ním silueta atleta třímá v rukou chladné kopí.
Mohutný samec zběsile všemi směry hledí,
poprvé ve vlastním labyrintu slepě bloudí
a marně dumá, proč smysly se mu nevrací.

Lidský sok býkův hřbet obratně přeskočí a zabodne své kopí.
Bez slitování posílá vola na cestu věčných nocí,
Do Tartaru, kde stíny legend smutně oči klopí?
Přes řeku Styx přívozem, v hodnotě dvou mincí?

Minotaurus bezmocně znehybněn na lopatkách leží,
Vědomí se pokorně v temném tichu ztrácí
poslední chvilky bájné chiméře neúprosně běží.
A sladce rozmělněné ego už nepojme tělesné závaží.
V kaluži krve se životní síla býka kvapem vytrácí.

Vítěz, mladý atlet, svou chvilku slávy po dlouhá léta střeží,
Vítěz, stařec, s vybledlou kůží se k labyrintu časem navrací,
pln křivd, zpytovat svědomí se v posledních dnech snaží,
i přestože býkovi dopřál jen vteřiny na stejné procesí.

Slepé srdce muže se neustále v hlubinách času topí.
Stařec jako kdysi vůl své nozdry dnes vypjatě krčí.
Oddychuje. Srdce mu zrychluje. A on náhle pocítí bodnutí kopí.
Tělo padne a ego křikne, že dvě mince mu převoz zaručí.
Pospíchá tedy k řece, ale cestou, co nikdy neskončí.
Je to jen Hádova iluze. Občas rád nováčky vytáčí.

Království nebeské

2010-01-31T20:34:00.004+01:00

(Poezie osobních potřeb, 29.7.2008)

Když zlomená duše kráčí v prachu,
zrazená a plná strachu,

tak z posledních sil utíkej,
s větrem o závod si hrej,
a nepodlehni svému hlasu,
že miloval jsi stehen masu.

Na nic nečekej, neváhej,
svou novou milou vyhlížej.
Srdcem, však kvapně, ji vybírej.
I na tebe si někde břitvu brousej,

a Království nebeské už čeká!

Thorovo kladivo

2010-01-31T04:54:00.004+01:00

(Poezie osobních potřeb, 27.8.2009)

Chlupatý mladík mezi betonovými zdmi ležel.
Jen na matraci; být užitečný toužil.
Celé dny na stropní pár kabelů hleděl,
každou noc se do tmy nořil.

Lokiho dary ukradli mu cit,
jež rozliší skutečnost od smyšlených absurdit.

Oděn kabátem fantazie,
blázínek vstal,
nemaje kapes, zašmátral v nich směle.
Démon žárovku mu daroval.

Křivé vnímání a zhoubná euforie
nutí slabocha, aby se Lokimu poklonil,
s pocitem bezpečí, že dobře žije,
na svou poslední cestu vyrazil.

Na žebřík šplhá pyšný tvor,
vítězně žárovku pojí s kabelem.
Místo světla cití křečovitý vzdor.
Děsivý hrom burácí pokojem.

Smažený muž trpce zaplakal,
už nezmění počátek všeho,
kdy s démonem pouze flirtoval
a nechápal, že sází vlastní tělo.

Dávno stal se Lokiho otrokem.
Teď drcen jest božím kladivem.
A chorá mysl opojena úskokem
se zbaběle vzdává před bojem.

Mocný Thor neodpouští hloupým bytostem,
s dušemi prožranými temnotou.
Ti, bez varování, rozprášení jsou!
Vlastní vinou, intrikou a Lokiho sladkou hrou.

Umírající Bakchus

2010-01-31T04:23:00.005+01:00

(Poezie osobních potřeb, 14.8.2009)

Umírající Bakchus na bizardnosti hledí,
s oroseným čelem; v dlaních ochablý pyj střeží;
zkyslý pot skrz trůn cedí.
Jeho smysly už nic neoživí.

Chroptící král orgií slastně zmodral,
zaškrcený úhoř fontánou se stal.

Bakcha oslepila ostrá zář.
V prachu tělo špinavého starce leží.
Nikdo na něj nevzpomene, jak dny běží,
avšak po setmění má každý z nás jeho tvář.

Řekni něco!

2010-01-31T03:33:00.006+01:00

(Poezie osobních potřeb, 7.6.2009)

Řekni něco, aspoň něco,
Myšlenek éterická roso!
Zavlaž duševní sucho,
co požírá mě i mé maso!

Kapka rosy přerušila ticho
bolestně osvěžila nitro.

„Nesaj už matčino prso,
vytvoř něco!
Pro začátek upleť laso,
jež konečně zkrotí to zběsilé koleso
Biomechaniky tvých dnů.“

Zrzavá noc a ocelový rozbřesk

2010-01-31T02:41:00.009+01:00

(Poezie osobních potřeb, 18.1.2009)

Tuctový snílek odloživ své zkomolené ideje,

přistoupil zlehka k oknu,

mezi prsty doutnající manu, co i bardskou píseň zapěje,

tak rád se halil ve tmu!

Pak zaječím pohledem

přejel čerstvě zasněženou zem.

Zkoprněl, užasl nad svým rozumem,

vždyť celá zem, přikryta je hábitem.

Mrazivá mlha; v ten raní čas;

pomerančová světla rozsvítila,

křídla jim přiřknul sám ďas.

Tou mlhou troufale paprsky vystrčila.

Snílek příliš omámen, čarovným many kouřem,

si ohmatává zrak. Je noc!

On však zří, jak za poledních mračen,

jen do zrzava, oranžově. DOST!

Tu z chlumů hustých predátor v mžiku vyráží,

ladný ocas, hbité tlapky, bílé břicho;

to ohnivá dáma s elegantní vizáží

a za ní druhá nepřerušíc kradmé ticho.

Zkrs osadu klouzají s tak falešnou kuráží.

Snad za potok již dobíhají,

tam snílka už si neváží

a uštěpačně se mu smějí.

Oni jen pořádně štěkat neumějí,

tak jako jezinky hulákají.

Dech se v chladu tají;

při poslechu nočních orgií.

Padne ticho. Krajina zbystří.

Jen nenadále hravé liščí hejkání

pronikne blíž jako ostří

a mění se v křik babizny prosíc o slitování.

Volná družka se loučí pláčem,

smutně prchá do lesů

a zvuk, jenž mohl být dětským smíchem,

je nářkem páru ryšavců.

Zrzka ocelovou tlamou lapená

hraje v kostky o život,

čerstvou krví bedra zbrocená,

strach v očích; A je TROP!

Světlonoše pohasly, nový den se probouzí

prosycený nádechem, bez jakýchkoli iluzí.

Obal tanečnice

2009-01-13T22:59:00.000+01:00

Mladá cikánka s pevnou prdelkou
drobná tanečnice, věkem mírně nad dvacet,
klepe mi na dveře, nervózně pohrává si s kabelkou.
Každou svou návštěvou nutí mě utrácet.

Znaveně reflexní úsměv tvářičkou nahodí.
Vstoupí. Pak očima temnoty okolní světlo vysaje.
Více jak dekádu ve dne ven nechodí.
O jejím jménu tvrdí se, že noci upije.

Svý botice s podpatkem si nikdy nezuje,
Nadšeně chlubí se směněnou blúzičkou,
do křesla proklatě ladně zapluje,
její ruce jsou pařáty s průsvitnou kůžičkou.

Ale Řeky by rozkmotříla, má v sobě něco z Heleny.
tiše vše pozoruje a opíjí se pocitem pohodlí.
Toť rozmar snílka, dítěte bez paměti a bez viny.
Je jako krásný květ, co vyrostl a pučí povadlý.
Pohlcena světem fantazie tak nevidí promarněné hodiny.

Vyslechnu křivé historky ze světa chaosu.
Na okamžik zahlédnu střípky zubožené duše,
jež po celou věčnost bičuje pocit samoty a strachu,
výměnou za pár slastných chvil tělesné rozkoše.

Padlé odvaze a sebeúctě před lety vytesala sochu.
vypráví o bezpráví tak, že omílá líbivá klišé.
Nechám ji převahu, pousměju se trochu,
a polituji bytosti, co uvíznou ve spárech té vyschlé duše.